MoravianGladiators

MĚŘENÍ ČASU

Roky

Pořádek do kalendáře zavedl Gaius Julius Caesar v r. 46 p.n.l. tzv. juliánským kalendářem, který  vyměřoval tři po sobě jdoucí roky dlouhé 365 dní a po nich jeden přestupní rok, jenž trval 366 dní. Tento kalendář platil až do r. 1582, kdy byla provedena gregoriánská reforma. Měsíce – Původně začínal rok březnem. Od r. 153 p.n.l. začal úřední rok 1. lednem (Ianuarius). Posloupnost roků: za republiky se datovalo podle konsulů. V historické literatuře se prosadilo počítání let od založení Města (ad Urbe condita) 753 p.n.l. Za císařství se datovalo podle konsulů, ale běžně i podle let vlády každého císaře. Římské datování nebylo v říši jediné – své odlišnosti měla např. Sýrie a Egypt.  Měsíce se nedělily na týdny, ale na bloky osmi dnů (nundinium). Každý osmý den byl dnem tržním. Dny – názvy dostaly až v 2. století s přechodem na sedmidenní týden pod vlivem astrologie, podle planet, Měsíce a Slunce. V každém měsíci se vycházelo ze tří pevně daných dnů: Kalendae – nov, Nonae, Idus – úplněk. Ostatní dny se udávaly počtem dnů od nejbližšího základního dne. Římský kalendář odlišoval pečlivě dny všední a sváteční. 

Kalendář pochází z latinského calendarium, což byla původně kniha, do níž se zaznamenávaly dluhy. Pokud bychom pátrali, odkud pochází slovo calendarium, dostali bychom se ke calare — vyvolávat. Souvisí to i se slovem kalenda, kterým se označovaly význačné dny v měsíci. . Kalendář jako takový se označoval slovem Fasti.

V dávných dobách, kdy byl založen Řím, obsahoval Latinský kalendář (tzn. kalendář náležející kmeni Latinů) jen deset měsíců. Dle jedné legendy to tak ustavil až velký Romulus, pro to svědčí i to, že se nazývá Romulův. Je zajímavé, že zahrnoval pouze 304 dní a přesto odpovídal slunečnímu roku — zbylých 50 dní totiž lidé neměřili, neboť bylo obvykle tak nevlídno, že takřka neopouštěli obydlí a neměli tedy ani důvod proč vlastně čas měřit. Měsíce se dělily na dlouhé s 31 dny a krátké s 30 dny. Vypadal tedy takto:

Tab 1. Kalendář původní domorodý:

+ neměřené dny cca 50

Juliánský kalendář

Všeobecný zmatek v kalendáři částečně odstranil až G. I. Caesar v roce 46 před naším letopočtem. V době, kdy převzal vládu, kalendář už vůbec neodpovídal skutečnosti: například jarní rovnodennost, která měla být na počátku roku, byla posunuta o skoro tři měsíce a náboženské svátky byly slaveny úplně jindy než se slavit měly. I životopisec císařů Suetonius vytýkal, že "ani dožínková slavnost nepřipadala do kalendářového léta a vinobraní do podzimu". Když Caesar převzal moc, byl vyhlášen také maximálním pontifikem a dostal tedy moc takřka neomezeně zasahovat do kalendáře. Rozhodl se tedy, že kalendář důkladně zreformuje. Za tímto účelem povolal do Říma řeckého astronoma Sósigena, který působil v Alexandrii, a pověřil ho, aby vypracoval návrh. Jak se mu to podařilo, můžete posoudit níže v tabulce. Tento kalendář, kterému podle Gaia Caesara říkáme juliánský, byl první skutečně trvalý kalendář, kde každý rok začínal stejným dnem, na rozdíl od lunárních systémů (Měsíc sice obíhá pravidelně, ovšem je to další faktor ke dnům a rokům, který s nimi jde už velmi těžko dohromady). Jeho největší vymožeností však bylo zavedení přestupného roku každé čtyři roky, o což se pokoušeli i v Egyptě, ale nepodařilo se jim to. Mercedonius byl zcela zrušen. Sósigenés také přesunul Januarius a Februarius na začátek roku; to je důvodem, proč September je měsíc devátý, October desátý atd., ačkoli zcela evidentně pocházejí z číslovek o dvě nižších.

Hodiny

Římanům dlouho stačilo dělení dne na dopoledne a odpoledne. Později přidali k dělení dne i ráno a večer. Z důvodu střídání nočních hlídek v armádě dělili i noc na čtyři části.  Až v r. 263 p.n.l. se do Říma dostaly první slunečné hodiny. Od Řeků převzali i pojem a slovo „hodina“ (hora) a dělení dne na 24 hodin, se začátkem dne o půlnoci.hodiny se nedělily na menší části a nebyly stejně dlouhé – v závislosti na ročním období podle délky slunečního svitu se trvání hodiny měnilo. Jen poledne zůstávalo beze změny po celý rok.

Před slunečními hodinami

Přesné měření času, spolehlivý odhad dnů a měsíců, Římany dlouho nezajímal. Každého osmého dne (nundinae) se scházeli na městském tržišti, na Foru, aby vzájemně směňovali své přebytky a vyřizovali úřední věci. Uplynula staletí, než začali pociťovat potřebu řešit otázku rozdělení času a dne. Vojenské, administrativní a hospodářské důvody si vynutily rozdělení dne na určité etapy. Zatímco Egypťanům a Řekům bylo mechanické měření času již dávno známé, římský lid se dovídal, kdy je poledne, jen podle toho, že jakmile se slunce objevilo na zenitu, to je mezi f. Kurií a budovou vedle radnice zvanou Graecostasis, konzulův hlásný buď zatroubil nebo vyvolával: "Meridies est! Je poledne!".

Sluneční hodiny

Roku 263 př. n. l. se objevily v Římě sluneční hodiny (solarium) přivezené ze sicilského města Catiny (součást válečné kořisti z první punské války) a od té doby se v Městě zjišťoval čas podle stínu, který vrhala tyčinka slunečních hodin. Jak málo smyslu měli Římané pro přírodovědecké pozorování je patrno z toho, že si po celých sto let nikdo nepovšiml prosté skutečnosti, že sluneční hodiny byly vyrobeny pro město ležící o čtyři stupně níže na jih a jejich údaje byly proto v Římě naprosto nepoužitelné. Teprve roku 164 př. n. l. byly vyrobeny první sluneční hodiny odpovídající zeměpisné šířce Říma. Brzy potom se sluneční hodiny objevily v různých částech Města i v parcích bohatých občanů.

Známé sluneční hodiny byly vystavěny za Augusta na Martově poli, jako ukazatel času sloužil stín egyptského obelisku pohybující se po číselníku vytesaném do dlažby. Po určité době však hodiny začaly jít z nemámých příčin špatně — jejich údaje se rozcházely se skutečným časem. Patrně se tak stalo v důsledku posunutí půdy, na níž hodiny stály, čímž se porušila přesnost hodinové stupnice. Pán domu nemohl však stále sledovat, co ukazují hodiny, proto měl jeden z otroků povinnost hlasitě ohlašovat, že zase uplynula hodina.

Clepsydra — vodní hodiny

Za mlhy a deště nebo v noci ovšem sluneční hodiny nefungovaly. Od poloviny 2. stol. př. n. l. se začaly v Římě šířit vodní hodiny, zvané clepsydra, připomínající tvarem naše přesýpací hodiny. Tento vynález byl řeckého původu, zasloužil se o něj alexandrijský mechanik Ktesibios žijící ve 3. stol. př. n. l. Podstatou přístroje byla válcovitá nádoba naplněná vodou, která do ní vtékala v rovnoměrném tempu malým otvorem u jejího horního okraje. (Jiný zdroj praví, že to „byla amfóra z pálené hlíny, později ze skla, z níž uzounkým krčkem unikala voda“. Existovalo více různých typů.) Podle toho dostaly hodiny i své označení, které v řečtině znamená "zlodějka vody". V nádobě se pohyboval plovák spojený s ukazovátkem, jež na připojené stupnici určovalo příslušnou hodinu. Kromě toho existovaly ještě podstatně složitější a dražší mechanismy, u nichž unikající voda poháněla kola, a ta uváděla do pohybu ručičku nebo dokonce rozezvučela malou píšťalku. Vodní hodiny vyžadovaly pravidelnou obsluhu, obtíže působila i různá délka hodin v jednotlivých ročních obdobích. Východiskem se stalo zvětšení či zmenšení přítokového otvoru nebo výměna stupnice, počítající s příslušnou roční dobou a odpovídající délce denních hodin. U některých přístrojů se užívalo válcovité stupnice, jejímž otočením bylo možné snadno přizpůsobit hodinovou škálu roční době.

Vodní hodiny bývaly někdy pomoci jednoduchého soukolí spojovány s dalším zařízením, které pohybovalo figurkami, uvádělo do pohybu rozmanité hříčky či oznamovalo zvukem uplynutí hodiny. Jedním ze způsobů tohoto sdělování času bylo náhlé vhánění velkého množství vody do uzavřené nádoby, která měla ve svém krytu provrtaný úzký otvor. Tím se v ní stlačil vzduch, který prudce unikal uvedeným otvorem a vydával při tom pisklavý tón. V menší míře se vyskytovaly i pískové hodiny.

Clepsydra přesto nikdy zcela nevytlačila sluneční hodiny, vždyť pro Římany mělo přece jen větší význam jen rozdělení času od východu do západu slunce. Když nastal večer, Město se pohroužilo do tmy a převážná většina obyvatel chodila brzy spát, aby už časně zrána byla zase na nohou.