Arènes de Lutèce

Arènes de Lutèce (česky Aréna Lutetia) je částečně rekonstruovaný amfiteátr v Paříži pocházející z 1. století n. l., kdy zde stálo galo-římské město Lutetia. Částečně rekonstruovaná aréna se nachází na levém břehu řeky Seiny v 5. obvodu. Dnes je využívána jako veřejný park.

Stavba má půlkruhový půdorys, jak bylo v té době v Galii obvyklé a sloužila současně jako divadlo (amfiteátr) i jako aréna pro bojovníky se zvířaty. Hlediště mohlo pojmout až 17 000 diváků, divadelní jeviště mělo šířku 41,20 m, plocha arény pro boje měla elipsovitý půdorys o rozměrech 52,50 x 46,8 m

Aréna vznikla v 1. století n. l. a byla v provozu až do konce 3. století, kdy byla Lutécie zničena nájezdy barbarů. V roce 577 nechal franský král Chilperich I. stavbu opravit a konala se zde představení. Nejstarší písemná zpráva o jejích ruinách pochází ze zápisků anglického mnicha Alexandra Neckhama (1157-1217), který navštívil Paříž kolem roku 1180 a zmiňuje římský amfiteátr. Další zpráva z roku 1284 lokalizuje místo amfiteátru.

Římský amfiteátr v Pule

Na jihu Istrijského poloostrova se v Pulské zátoce nachází největší a přístav Istrie, Pula. Pula byla založena již Ilyry, pravděpodobně ve 3. století před naším letopočtem a je tak nejstarším městem na východním pobřeží Jadranu. Ilyry připomíná i jméno města – Pola, které převzali i přemožitelé Ilyrů v 1. století před naším letopočtem. Římané, kteří Istrii kolonizovali, oceňovali mimo jiné bezpečnost jeho přístavu v Pulské zátoce, pokládané již ve starověku za nejlepší přírodní přístav na Jadranu, a začali ve velkém přebudovávat ilyrské městečko v reprezentační římské město, které již v polovině 1. století našeho letopočtu získalo status kolonie (Colonia Pietas Iulia Pola). Ruku v ruce šlo i rozšiřování přístavu.

Jako každé významné římské město byla Pula důkladně opevněna, byla vybavena základní římskou urbanickou strukturou a významnými budovami – chrámy, triumfálním obloukem, dvěma divadly a samozřejmě nemohl chybět ani tolik v celé římské říši oblíbený amfiteátr. Ten byl vybudován asi 200 metrů vně římských hradeb již za císaře Augusta, tedy na přelomu letopočtu, ale značně menší. Amfiteátr tedy na částečně rozšířil císař Claudius a svou konečnou podobu a rozsah získal za Flaviovců, především za císaře Vespaziána v 70. letech 1. století našeho letopočtu. Ten přistoupil k úpravě amfiteátru na naléhání své milenky Caenidy, pulské rodačky.

Amfiteátr, v celém Chorvatsku výhradně nazývaný Arena, je největší, nejzachovalejší a nejvýznamnější památkou římského stavitelství v zemi. Mezi dvěma sty římskými amfiteátry na světě patří mezi šest největších a nejzachovalejších (na prvním místě je římský amfiteátr – Koloseum, dále následují amfiteátry ve Veroně, Capui, Arles a Catanii – pulský je vyšší než tři posledně jmenované). Oceňuje se zejména, že první tři řady jsou plně zachované.

Vnější plášť amfiteátru tvoří základní substrukce (stojí na malé vyvýšenině), dvě poschodí obepínají arkády o 72 obloucích. Horní patro má 64 čtvercových oken. Vrchní část tvoří koruna z kamenných bloků, horní věnec pak nesl zařízení, které v případě nepříznivého počasí (ať již deště nebo slunce) amfiteátr zastřešovalo plátěnou střechou (velariem).

Amfiteátr má půdorys elipsy o rozměrech 132,45 x 105 metrů a je vysoký 32,45 metru. Mohl pojmout 23 000 diváků. Do hlavní osy pláště byly zakomponovány čtyři hranolové věže; právě těmito věžemi se může ve srovnání s jinými amfiteátry pochlubit pulská aréna. Věžemi vedly pomocné dřevěné schody do horní části amfiteátru, současně posilovaly stabilitu zděného pláště a zpevňovaly stavbu. V severozápadní věži byla zásobárna vody k napájení vodotrysků. Směrem k městu byl na jižní straně hlavní vchod do amfiteátru, jinak do něho vedlo ještě čtrnáct dalších vchodů. Amfiteátr byl postaven z kvalitního vápence, který se získával v nedalekých lomech. Na staveniště jej dopravovaly lodě.

Zápasiště arény v jejím středu zaujímalo plochu 67,9 x 41,6 metrů. Pod zápasištěm byly umístěny pomocné prostory pro inscenaci a organizaci her, bojů a představení. Mnohé z prostor se dobře dochovaly. Byly tu klece, kde se chovala divoká zvířata pro boj v aréně, místnosti pro zabité gladiátory a bojovníky se zvěří. Gladiátoři byli většinou zločinci odsouzení na smrt, případně váleční zajatci. Gladiátoři byli ubytováni a žili v budově proti amfiteátru. K bojům nastupovali do podzemí arény a odtud vystupovali k bojům v zápasišti. Císaře, pokud byl přítomen, zdravili obvyklým způsobem, tedy pozdravem "Morituri te salutant" (Na smrt jdoucí tě zdraví).

Podlaha zápasiště byla dřevěná, pokrytá pískem, do něhož se vsakovala prolitá krev. Podlaha se mohla zvyšovat a snižovat. I to je jedna ze zvláštnosti pulské arény.

Vstup do amfiteátru na představení byl bezplatný, uspořádání sedadel přísně odpovídalo společenské hierarchii a bohatství návštěvníků.

I v pulské aréně, tak jako v mnohých jiných v římské říši, přišli o život četní křesťané, kteří směle vyznávali svou víru. Mezi nimi byl podle jedné tradice i dnešní patron Puly, svatý German (Sveti German), občan Puly. Měl tu být umučen v roce 290.

Když byly v roce 404 zakázány gladiátorské hry, byl amfiteátr využíván jako dobytčí trh a postupně se měnil v bezplatný zdroj kvalitního materiálu pro další výstavbu města. V roce 1583 se benátský senát usnesl amfiteátr zbořit a získaný stavební materiál, především kamenná sedadla odvézt do Benátek k výstavbě tamějších domů a paláců. Proti jeho zboření se postavil statečný muž, římský senátor Gabriele Emo, kterému se podařilo zboření zabránit. Senátora a jeho významný čin připomíná dodnes pamětní deska na severozápadní věži. Nebezpečí pro pulskou arénu přineslo opět 17. století. Tehdy se stavitel Antoine De Ville postavil proti úspornému návrhu benátského senátu, aby se nová pevnost, "Kaštel", v centru Puly, stavěla ze stavebního materiálu z amfiteátru.

V podzemních prostorách amfiteátru je dnes umístěna stálá výstava "Vinohradnictví a pěstování oliv v Istrii v antice" (Vinogradarstvo i maslinarstvo Istre u antici). Jsou to odvětví, jimž již Římané věnovali velkou pozornost a která patřila k významným hospodářským odvětvím. Výstava umožňuje prostřednictvím rekonstruovaných starých římských zařízení, mimo jiné mlýnů a lisů na olivy, sledovat vývoj těchto odvětví za římského panství.

Amfiteátr po staletí přitahoval pozornost cestovatelů, umělců a architektů. Mezi významné architekty zajímající se o pulský amfiteátr patřil např. Andrea Palladio, Sebastiano Serlio nebo Antoine De Ville aj., z malířů a grafiků Giovanni Battista Piranesi, Jacob Spon, George Wheler, Charles Louis Clerisseau a další.

Dnes je amfiteátr využíván pro letní akce pod širým nebem, především pro známý pulský filmový festival, pro opevní představení, koncerty a mnohé jiné. Vystupovali tu např. Luciano Pavarotti. José Carreras, Andrea Bocelli, Elton John, Tom Jones, Eros Ramozotti, Anastasia, Sting a mnozí další. Může se jich zúčastnit na 5 000 diváků. Loni v září se tu konala velmi neobvyklá akce - Arena Ice Fever Pula. Na instalovaném kluzišti tu hokejisté klubu Medveščak Zagreb odehráli dvě mezistátní utkání.

Naposledy se kámen z arény použil v roce 1709 na stavbu zvonice pulské katedrály. S obnovou amfiteátru přišli jako první Francouzi, a to Napoleonův generál Marmont začátkem 19. století. Pak se rekonstruovalo za císaře Františka I., ale významnějším počinem byla až obnova v roce 1932. Rekonstrukce v roce 1980 byla neodborná a byla důvodem, proč aréna nebyla zapsána na seznam světového dědictví organizace UNESCO. Nyní, od roku 2008 probíhá komplexní obnova, která se uskutečňuje v jednotlivých etapách a má trvat dvacet let.

Organizačně je pulský amfiteátr součástí Archeologického muzea Istrie (Arheološki muzej Istre), spolu s vlastním muzeem, Augustovým chrámem a archeologickou lokalitou Nezakcij. Již léta patří k nejnavštěvovanějším kulturně historickým památkám v Chorvatsku. Statistiky za rok 2011 vykazují 286 000 návštěvníků, čímž se pulská aréna řadí na druhé místo za dubrovnické hradby.

Nimes - římský amfiteátr (Arenes de Nimes, L'amphithéâtre romain)

Antická aréna v Nimes je zřejmě nejen nejznámější, největší a nejdochovanější památkou z období starého Říma, na kterou v tomto jihofrancouzském městě v departmánu Gard narazíte, ale patří současně také k nejlépe zachovaným římským amfiteátrům světa vůbec. Byla postavena na konci prvního století našeho letopočtu, je dlouhá 133,4 metru a 101,4 metru široká . Její obloukové průčelí (každá řada má 60 oblouků) vidíme jako dvojúrovňové a dosahuje výšky 21 metrů. Důmyslné vnitřní chodby v aréně odpovídají systému římské kanalizace. Od počátku byla určena k soubojům gladiátorů a zvířat a její kapacita byla 25 tisíc diváků. V této souvislosti není jistě bez zajímavosti, že někdejší město Nemausos v kolonii zvané Colonia de Neausensis Augusta mělo právě 25 tisíc obyvatel a že k nejbližší antické aréně (v Arles) je potřeba překonat vzdálenost 25 tisíc metrů. Dnes se zde pravidelně konají býčí zápasy i koncerty největších světových hvězd a odborníci mezitím bojují se statikou této Krásné stavby.

Amfiteátr v Nimes byl tedy postaven pravděpodobně za vlády císaře Domitiana v letech 90 až 120 (některé prameny však uvádí období let 70 až 80). Rozměr samotné plochy arény je 69 x 38 metrů. Jako historická památka je aréna vedena od roku 1840. O 23 let později je statut památky zapomenut a do arény je poprvé přeneseno konání býčích zápasů. Největším obdobím archeologických vykopávek prošla aréna v letech 1961 až 1969 (Paul-Maria Duval), o čemž se můžete přesvědčit ve zdejším archeologickém muzeu. V každém případě je překvapivé, že mezi památky na Seznamu světového dědictví UNESCO byla zařazena méně výrazná i hůře dochovaná aréna v Arles a ta v Nimes na seznamu chybí.

Tento skvěle dochovaný monument architektury období římské nadvlády nad světem působivě dokumentuje genialitu svých tvůrců. Stavba je ze všech stran dobře viditelná, ohromující a její uspořádání umožňuje, aby davy shora odcházejících bez problémů prošly kolem diváků právě přicházejících. V horní části elipsovité arény vidíme otvory, které sloužily ke zprovoznění ochrany návštěvníků amfiteátru před sluncem nebo deštěm. Podle antického názvosloví je cavea se 60 sektory ve 34 řadách sedadel rozdělena na čtyři maeniana, které jsou odděleny chodbou a stěnou nazývanou balteus. Každé maenianum bylo vyhrazeno pro určitou společenskou třídu obyvatel Nîmes. Ti nejbohatší seděli – pochopitelně - v popředí, ti nejchudší se tísnili v posledních řadách. Nachází se zde také klenuté galerie, zvané vomitoria, které jsou propojeny schodištěm, čímž je zabráněno přetížení při rychlém přílivu diváků. Nacházelo se zde i několik podzemních galerií a „metro“ pro gladiátory. Obloukové průčelí arény rozdělují pilastry a dórské sloupy a lze předpokládat, že jako vzor stavby v Nimes sloužilo jejím tvůrcům římské Koloseum.

Po zákazu gladiátorských bojů z roku 404 je aréna přeměněna na vizigótskou pevnost, známou jako "hrad Rytířů arény", kterou zdobila dostavěná věž. V pozdějších dobách (během invazí v období pozdní antiky a středověku) se z amfiteátru stává opevněná vesnice se dvěna kostely, 220 domy a dokonce i vikomtovou zámeckou budovou. V té době také dojde k poškození arény, protože část kamenů je použita jako stavební materiál. Celková obnova arény a bourání dostavěných vnitřních domů je zahájeno až na základě královského dekretu z roku 1786. Práce pak přeruší Revoluce, aby byly znovu zahájeny roku 1809. Tato Krásná památka je všech parazitů dostaveb zbavena v roce 1812, ale veškeré rekonstrukční práce končí - pod vedením architekta Henriho Antoina Revoila - až ve II. polovině 19. století.

Býčí zápasy se dnes konají zejména v květnu a červnu (klasická korida je sice stále nejoblíbenější, ale hojně navštěvované jsou i méně kruté akce, při kterých mladí razetteurs strhávají mladým býkům nebo krávám kokardy, umístěné mezi rohy zvířete), červenec a srpen patří festivalovým koncertům a září vinobraní i divadelním představením. Amfiteátr je přístupný po celý rok a můžete zde využít i služby audioprůvodce v osmi jazycích. Náměstí kolem arény bylo kompletně zrekonstruováno v roce 2007 a najdete zde i velmi oblíbenou bronzovou sochu toreadora Nimena II., těžce zraněného v aréně v Arles v roce 1989.

A zcela na závěr bych rád jmenoval alespoň několik hudebních hvězd, které v aréně v Nimes vystoupily. A že to jsou nějaká jména. Posuďte sami, například Miles Davis, Dizzy Gillespie, Ray Charles, Tina Turner, Metallica, Radiohead, Depeche Mode, Phil Collins, Peter Gabriel, Muse, ZZ Top, Green Day nebo Elton John patří k těm nejznámějším. V době naší návštěvy se zde zrovna připravoval koncert Stevie Wondera a já sám jsem majitelem DVD se záznamem zdejšího vystoupení skupiny Rammstein. Musí to tady být opravdu neskutečný zážitek.

Aréna ve Veroně

Veronská aréna na východní straně náměstí Pizza Bra (z latinského „pratum“ = louka) poskytuje amfiteátru doslova pohádkovou scenérii. Když zazní tóny skladeb Giuseppa Verdiho, Giacoma Pucciniho nebo jiných slavných italských operních skladatelů, nic nepřipomíná temnou minulost této římské monumentální stavby. Stavba z poloviny 1. století byla zpočátku dějištěm slavnostních her, krvavých štvanic zvěře a především gladiátorských zápasů, což byla v té době největší a veřejná představení pro pobavení římského lidu. Minimálně jednou do roka se pořádaly několikadenní hry, během nichž gladiátoři bojovali mezi sebou nebo s různými divokými zvířaty.

Kromě toho se tu konaly neobvyklé soudní procesy: bohatí Veroňané, jenž byli obžalováni z nějakého zločinu nebo spolu vedli soudí spor, byli podrobeni jistému druhu „božího soudu“, který spočíval v tom, že si obžalovaní mohli najmout gladiátory, aby za ně bojovali v aréně. Vítězství gladiátora znamenalo vítězství v procesu pro jeho najímatele. Obecenstvo vstupovalo do rozměrné (154,4 x 123,2 m) oválné budovy amfiteátru čtyřiasedmdesáti vchody, přičemž kapacita hlediště byla 25 000 diváků. Architektonické řešení tříposchoďové stavby s množstvím schodišť a východů zabezpečovalo plynulý příchod a odchod i při největším návalu obecenstva. Po vítězství křesťanství ve 4. století byly gladiátorské hry zakázány a v 6. století zakázali i krvavé štvanice na zvířata. Veronští biskupové pak začali využívat mohutnou stavbu amfiteátru jako pevnost. Ve středověku se aréna stala dějištěm odstrašujících procesů s církevními odpadlíky. Později tu byly pořádány i rytířské turnaje a ještě kolem roku 1700 i býčí zápasy.

Od 18. století je však aréna bývalého římského amfiteátru dějištěm už jen kulturních akcí. Veronská aréna poskytla prostor i pro rozvoj italské komedie a od 19. století se díky vynikající akustice stala jakousi velkou koncertní halou pod širým nebem. Roku 1913 tu uvedením Verdiho opery Aida začala tradice mezinárodních operních festivalů. Vystoupit na představení v tomto veronském amfiteátru je ctí i pro největší hvězdy operního nebe. Navzdory velké kapacitě arény jsou představení festivalů,  která mají neopakovatelnou atmosféru, již dopředu beznadějně vyprodaná, přijíždějí sem turisté a milovníci kulturního vyžití z celého světa. Po přestavbě, jež byla důsledkem stavebních úprav po zemětřesení a zavedení bezpečnostních opatření, pojme toto divadlo už „jen“ 15 000 diváků. Výměra obou os oválné stavby je 138 m a 109 m (původně 152 m a 123 m). Z vnější kruhové stěny, která se zřítila při zemětřesení v roce 1183, zbyly jen čtyři třípatrové arkády. Stěny, tvořící dnes vnější průčelí, a dvoupatrová řada arkád byly původně vnitřním opěrným kruhem. Po zřícení vnější zdi si veronští měšťané rozebrali její kameny jako levný stavební materiál na paláce a kostely. Kolem roku 1500 byl amfiteátr ve velkém měřítku restaurován, přičemž se aréně dostalo nového uspořádání sedadel. Po římském Koloseu je veronská aréna nejlépe zachovaný antický amfiteátr. Statistiky mluví o více jak půl milionu návštěvníků za rok a za posledních několik let se tu pod otevřeným nebem vystřídala jména jako Ennio Morricone, Elton John, Kiss, Simply Red, Pearl Jam a mnoho dalších.

Text: J. Štantejský a Monumete der Welt

Aréna v Arle

Více než padesátitisícové historické jihofrancouzské město Arles, ležící v departmentu Bouches-du-Rhone, je vlastně někdejší starou galskou osadou, nacházející se mezi oblastmi Provence a Languedoc a později také jedno z hlavních římských měst celé Galie, vybudované okolo roku 30 př.n.l. Z tohoto období se v Arles v Dobré kondici zachovalo několik velmi cenných (i světové dědictví si všimlo) památek.

Jednou z nich je i oválná gladiátorská Aréna, která byla vybudována pro dvacet (možná i 25) tisíc diváků a v současnosti patří k nejzachovalejším v celé Evropě. A sběratelé japonského stylu (projet a hlavně vyfotit co nejvíce památek UNESCO) si budou moci hrdě odškrtnout na Seznamu další položku. Hrdý římský amfiteátr s věží, která zde zůstává od dob, kdy sloužil jako pevnost, dnes nabízí nejkrásnější Výhledy na Arles. Předpokládá se, že stavba vznikla v období let 80 př.n.l. až 90 po Kristu a je považována za nejvýznamnější památku starověké římské kolonie, kterou můžeme obdivovat ještě dvě tisíciletí po jejím vzniku. Amfiteátr na vrcholku Hauture vykazuje – stejně jako aréna v Nimes – všechny klasické rysy tohoto typu stavby, vycházející z podoby právě dokončeného římského Kolosea. Tedy nepřeberné množství přístupových chodeb, ústřední kolbiště obklopené terasami a - tentokrát dvouúrovňové – arkády. Amfiteátr v Arles se tedy skládá z šedesáti polí na dvou úrovních, horní zastřešující část již neexistuje. Na každé úrovni se Kruhové galerie střídají s vertikálními pasážemi.

Amfiteátr v historickém centru města je celkem 136 metrů dlouhý a 107 metrů široký. Přibližně dvacet tisíc diváků bývalo rozmístěných ve 34 řadách tribun arény. Kromě gladiátorských bojů mohli vidět i cirkusová vystoupení nebo různé lovecké scény, většinou za využití bohatých dřevěných dekorací. Tento chrám her pak zůstává funkční až do konce římského impéria a historické záznamy ukazují, že byl využíván ještě v roce 550. Na konci 6. století zde vzniká městská pevnost se dvěma stovkami domů a dvěma kaplemi. Jeho podobu také doplnily čtyři věže a v podobném stavu se amfiteátr prokazatelně nacházel ještě v roce 1516. A vlastně až na konci 18. století dochází k prvním – zatím jen administrativním – změnám. Ty skutečné změny proběhnou až v letech 1825 – 1840, kdy zde proběhnou první městské slavnosti, první býčí zápasy (odtud název Arenas) a dojde i k archeologickým průzkumům a ke zbourání všech domů v amfiteátru. Od roku 1840 je pak římský amfiteátr zařazen mezi francouzské historické památky a od roku 1981 je i soušástí Seznamu světového dědictví UNESCO.

Největším současným technickým problémem arény je spodní voda. Díky práci odborníků a velkým investicím je snad již – alespoň na delší časový úsek – vyřešen. Dnes je římský amfiteátr určitě nejnavštěvovanější památkou ve městě, je však také místem konání mnoha výstav, býčích zápasů nebo divadelních představení a hudební vystoupení. V letní sezoně pak bývá - každé úterý a čtvrtek – místem, kde jsou oživeny staré římské zvyky i gladiátorské hry. A nesmíme zapomenout ani na to, že aréna v Arles je i dlouhodobou inspirací a múzou mnoha umělců. Stačí jmenovat například malíře Vincenta van Gogha a Pabla Picassa nebo fotografa Edouarda Balduse.

Zajímavou tradicí jsou býčí zápasy v Arles. Nejedná se totiž většinou o klasickou koridu španělského typu, ale spíše o závody mezi člověkem a býkem z Camargue. Úkolem matadorů v bílém je sejmout kokardy z rohů býka. Viděl jsem přípravu mladých kokardistů na tuto atrakci a stálo to za to. Některé možná potěší fakt, že z býků, kteří jsou při koridě (vstupné od 30 do 85 €).zabiti, se připravují vynikající klobásy. A probíhá zde ještě jedna atrakce, kterou jsem – bohužel – neviděl. V rámci místních folklorních slavností se z krasavic ve zdejších krojích volí nejpůvabnější dívka Provence.